Tento článek pojednává o stručné historii vývoje pohonných akumulátorů a jejich rozdílem v použití pro napájení zařízení vyžadující vysoký proudový odběr. Následně jsou zde popsány jednotlivé rozdíly v technologickém zpracování akumulátorů - základní přehled.

     První pokusy proběhly už v 15. století, kdy Otto von Guericke postavil první generátor statické elektřiny - rotující kouli ze síry. Skoro o sto let později jiný Němec, Ewald Jürgen Georg von Kleist, nalezl metodu, jak vyrobený elektrický náboj uchovat. Vyložil skleněnou láhev (známá pod názvem Leydenská) stříbrnou fólií a do fólie pak přiváděl proud z podobného generátoru. Protože zařízení jej obdařilo štědrou dávkou statické elektřiny v podobě pořádné rány, došel Kleist k závěru, že takto lze nastřádat a uchovat elektrický náboj.
     Všechno začalo v 18. století, kdy se objevitelé pokoušeli najít přenosný, použitelný zdroj energie. Těžkopádné elektrizační stroje ani Leydenské lahve se jimi stát nemohly - jejich energetický obsah byl totiž nepatrný. Až boloňský profesor medicíny Luigi Galvani v roce 1786 experimentoval s žabími nožkami na měděných drátcích a železném zábradlí. Stal se tak neuvědomělým objevitelem elektřiny po něm nazvané.
     Na počátku 19. století hrabě Alessandro Volta na základě Galvaniho "žabích" pokusů sestavil proslulý Voltův sloup. Zjistil, že žabí nožičky se cukaly, protože kapaliny uvnitř nožiček reagovaly při spojení se dvěma různými kovy - mosazí a železem. Tato kombinace vytvořila jednoduchý elektrický článek, který vyprodukoval dostatek proudu, aby se svaly na žabích nožičkách stáhly. Z tohoto poznání umístil kus vlhkého papíru mezi kotouče mědi a zinku. Volta se ovšem domníval, že příčinou elektrického proudu je "kontaktní napětí", a ne chemická reakce. Korodování materiálů přičítal nesouvisejícím vlivům. Teprve když se ukázalo, že míra koroze souvisí se sílou odebíraného náboje, dostalo se pozornosti i chemické části procesu. Tak vznikl první chemický zdroj elektrického proudu, prototyp primárního galvanického článku.
     Francouz Gaston Platné v roce 1859 sestavil článek ze dvou olověných desek, oddělených plátěným separátorem a ponořil je do roztoku kyseliny sírové, článek disponoval stejnosměrným elektrickým napětím zhruba 2V a po vybití jej bylo možné opět nabít, jednalo se o první sekundární akumulátor (Pb). Švéd Waldmar Junger v roce 1899 patentoval první Niklo-Kadmiový (NiCd) akumulátor, Američan Thomas Alva Edison patentoval o dva roky později první Niklo-Železový (NiFe) akumulátor a experimenty s Lithium-ionovým akumulátorem (Li-Ion) prováděl G. N. Lewis v roce 1912.
     Francouz Laclanché odstranil původní těžkopádnost a vysokou cenu galvanických článků při zlepšení elektrických parametrů, ale Němec Gessner byl tvůrce prvního suchého článku, který byl přenosný, fungující v každé poloze a to tak, že elektrolyt zahustil v kašovitou hmotu.
     Do Čech přišly první suché články kolem roku 1898 z Vídně a v té době začal vznikat nový průmyslový obor věnující se elektrotechnice.

     V primárním (nenabíjecím zinkochloridovém, nebo alkalickém) článku se v průběhu vybíjení chemickou reakcí mezi kladnou a zápornou elektrodou spotřebovávají materiály těchto elektrod (obvykle zinek a uhlík). Tyto články jsou po sestavení schopné okamžitě dodávat energii až do vyčerpání chemických surovin.
     Akumulátor není schopen po sestavení okamžitě dodávat energii. Je ale schopen chemickou přeměnou aktivních materiálů v elektrodách vázat (akumulovat) energii při nabíjení a tuto energii postupně dle potřeby opět vydávat. Při tomto výdeji energie dochází opět k přeměně aktivního materiálu na původní složení. Po vyčerpání energie je možné akumulátor nabít a znovu použít, což u primárního článku (nenabíjecího) nelze.
     Aby článek fungoval, musí sestávat minimálně ze 3 reaktantů. Prvním reaktantem je záporná elektroda (katoda), druhý reaktant vytváří prostředí a třetím reaktantem je kladná elektroda (anoda). Při uzavření elektrického obvodu, začne v článku docházet k chemické reakci - k vybíjení nebo k nabíjení. Při vybíjení prochází elektrický proud od záporné elektrody ke kladné, přičemž dochází k přeměně chemické energie na elektrickou, tento jev trvá do doby dokud nejsou aktivní hmoty reaktantů spotřebovány. Akumulátor se od běžných primárních článků (tužkové baterie, apod.) liší tím, že aktivní hmoty reaktantů lze během životnosti akumulátorů opět obnovit pomocí nabíjení. Proud elektronů přinutíme k opačnému průchodu, od kladné elektrody k záporné.
     Výrazem baterie lze správně označit pouze elektrochemický zdroj, sestavený z více článků. V praxi to znamená, že např. autobaterie, určená ke startování motorů, je nazvána správně, protože se skládá zpravidla ze 6 článků, a její jmenovité napětí je tedy 12V (6 krát 2V). Naproti tomu tužkový článek, se rozhodně baterií nazývat nedá, protože žádnou baterii článků neutváří. Dva a více kusů tužkových článků již baterií nazvat lze. Baterie je tedy výraz, jenž lze použít pro pojmenování různých druhů článků, primární (nelze opět nabíjet) či sekundární (akumulátory), avšak vždy musí tyto články tvořit skupinu dvou a více kusů.

     Nejvíce se tento druh akumulátorů používá v telekomunikační technice, při silniční signalizaci, v navigačních systémech, malých systémech UPS a velkých zálohových jednotkách např. v jaderných elektrárnách, nemocnicích a podobně.
     Tento druh akumulátorů je nutné skladovat vždy v nabitém stavu. Pokud by došlo k vybití a následnému uskladnění, dojde k nenávratné ztrátě kapacity až ke zničení akumulátoru - sulfatace elektrod. Doporučuje se proto při skladování minimálně 1x ročně tyto akumulátory nabít.
     Nevýhodou olověných akumulátorů je též zhoršení elektrických vlastností při použití v mezních teplotách ať již kladných nebo záporných a jejich nezanedbatelná váha.

     U těchto akumulátorů je elektrolyt vázán v separátoru a elektrodách. Tyto akumulátory jsou používány pro velmi příznivé vlastnosti s ohledem na poměr hmotnosti ke kapacitě. Další výhodou těchto akumulátorů je jejich schopnost funkce i v extrémních klimatických podmínkách (do -40C°). Velký rozmach výroby těchto akumulátorů přímo souvisel s rozvojem výroby různých přenosných tranzistorových přístrojů. V současnosti jsou používány v aplikacích vyžadujících velká proudová zatížení, případně pro použití v extrémních klimatických podmínkách. Nevýhodou je, že obsahují těžké kovy.
     Tyto akumulátory je možné skladovat ve vybitém stavu bez újmy na elektrických vlastnostech v podstatě libovolnou dobu.

     Jsou v podstatě obdobou niklkadmiových akumulátorů. Byly vyvíjeny na základě požadavků na vyšší kapacitu akumulátoru při stejném objemu a s ohledem na snížení zátěže na životní prostředí. Nejvíce došlo k uplatnění tohoto typu akumulátorů u mobilní komunikace - mobilní telefony a přenosné počítače. vzhledem k náhradě těžkého kovu (kadmia) za směs jiných kovů, mají tyto akumulátory některé vlastnosti rozdílné od svých předchůdců. Jejich kapacita je oproti klasickým NiCd akumulátorům vyšší cca o 40% při stejné velikosti. Použitelnost v mezních klimatických podmínkách je horší - zaručená funkce je do -10C° maximálně. Též možnost vysokých vybíjecích proudů je u tohoto typu akumulátorů omezena na zhruba dvoj až trojnásobek kapacity.
     Skladování těchto akumulátorů je možné v nabitém i vybitém stavu. Je ale nutné minimálně 3x v průběhu jednoho roku články několikrát nabít a vybít. Pokud se údržba zanedbá, dochází k obdobnému jevu jako při skladování vybitých olověných akumulátorů = vlivem chemických reakcí dojde k znehodnocení elektrod akumulátoru a k nevratné ztrátě kapacity.

     Návrh článku proběhl roku 1960, poté byla baterie LiCoO2 vyvíjena hlavně v Bellových laboratořích. První prodejní verzi vyrobila firma Sony v roce 1991. Díky své vysoké hustotě energie vzhledem k objemu se Li-Ion uplatnila v mobilních telekomunikacích (telefony) a v přenosných počítačích. Tato technologie byla vyvinuta z primárních lithiových článků.
     Protože tyto akumulátory mají jmenovité napětí 3,6V oproti klasickým NiCd a NiMH akumulátorům (1,2V) při stejné velikosti, je jejich poměr akumulované energie v porovnání s váhou velmi příznivý, mohou být vyrobeny v různých tvarech, není je třeba formovat (několikrát nabíjet a vybíjet před prvním použitím), nemají téměř žádné samovybíjení (do 5%) a paměťový efekt.
     Nevýhodou těchto akumulátorů je nutnost elektronické ochrany jednotlivých článků při nabíjení a vybíjení - nesmí být překročeno konečné napětí při nabíjení, ani vybití pod stanovenou mez (pod napětí 2,8V je velmi těžké akumulátor znovu "obživit"). Toto je zajištěno ochrannými obvody (čipem) na každém jednotlivém článku. Není možné zatím provádět záměnu článků jednotlivých výrobců, protože tyto konečné parametry jsou u každého výrobce rozdílné. Baterie stárne, tedy ztrácí maximální kapacitu nehledě na to, jestli je nebo není používána (již od výroby). Rychlost tohoto stárnutí se zvyšuje s vyšší teplotou, vyšším stavem nabití, a vyšším vybíjecím proudem/zatížením proto není vhodný pro spotřebiče s odběrem proudu o velké intenzitě.
     Provozní podmínky těchto akumulátorů jsou obdobné jako u NiMH akumulátorů jak co do rozsahu provozních teplot, tak i použitelných proudových zátěží.
     Při skladování je nutné tyto články minimálně jedenkrát ročně nabít, aby vlastním samovybíjením nedošlo k vybití pod stanovenou mez a optimálně skladovat v chladu (ne v mrazu) a při 40% nabití, nenechávejte zbytečně dlouho plně nabité nebo úplné vybité baterie stát a je mnohem lepší Li-Ion dvakrát vybít na 50% než jednou na 0%

     Akumulátor (také označovaný "LFP") je druh lithium-iontového baterie (Li-Ion), která používá jako katodového materiálu LiFePO4. Objevil ji John Goodenough z výzkumné skupiny na Texaské univerzitě v roce 1996 jako vhodný katodový materiál pro dobíjecí lithiové baterie. Brzy vzbudil zájem trhu vzhledem k nízké výrobní ceně, netoxicitě, dostupnosti železa, vynikající tepelné stabilitě, bezpečnostním vlastnostem, dobrému elektrochemickému výkonu a vysoké specifické kapacitě.
     Oproti Li-Ion byla zprvu nízká vnitřní vodivost, zlepšení se dosáhlo přítomností nanoskopických jader odvozených z organického uhlíku. U Li-Fe bylo zjištěno, že předčasně selžou, pokud jsou "hluboko cyklovány" (vybity pod úroveň 33%). Další nevýhodou Li-Fe (i Li-Ion) akumulátorů je při rychlé nabíjení zkrácení životnosti v porovnání s tradičním neustálým dobíjením. Zatímco články využívající Li-Fe mají nižší napětí (jmenovité napětí 3,3V) a energetickou hustotu v porovnání s obvyklými Li-Ion akumulátory, tato nevýhoda je časem vykompenzována pomalejším snižováním maximální kapacity.
     V bateriích se využívá chemických reakcí s Lithiem a sdílí mnoho vlastností s rozšířenými lithium iontovými bateriemi (Li-Ion). Mezi klíčové výhody Li-Fe je bezpečnost (odolnost proti tepelným únikům) a schopnost dodávat vysoký proud při špičkových odběrech. V případě zkratů, přehřátí a jiných nesprávných způsobech využití, je výrazně těžší odstranit kyslíkové atomy. Tato stabilizace redoxní reakce také napomáhá rychlému přemísťování iontů. K havárii dochází teprve při extrémním přehřátí (800 °C a výše). Při přemísťování lithia z katody u Li-Ion článku, CoO2 prochází nelineární expanzi, která ovlivňuje strukturální integritu článku. Plně lithiovaný a nelithiovaný stav Li-Fe jsou strukturálně podobné, z čehož vyplývá lepší strukturální stabilita Li-Fe než mají Li-Ion. U plně nabitého akumulátoru s Li-Fe nezůstává žádné lithium na katodě - u akumulátoru s Li-Ion zůstává okolo 50% v katodě, díky tomu je Li-Fe vysoce houževnatý při ztrátě kyslíku, která ústí v exotermickou reakci u jiných typů lithiových akumulátorů.

     Tato technologie byla vyvinuta z Lithium-ionových článků (Li-Ion) a tudíž jmenovité napětí jednoho článku je také 3,7V. Výhodou těchto článků je oproti Li-Ion jejich prizmatický tvar (hranol), malá hmotnost, vysoká kapacita, velká výkonnost, více nabíjecích cyklů a velmi malé samovybíjení. Díky svým vlastnostem se stále více prosazují, jsou neustále vyvíjeny přičemž je zvyšována jejich kapacita a výkonnost a brzy zcela nahradí starší typy akumulátorů.
     Nevýhodou těchto baterií je nutnost používání elektronické ochrany jednotlivých článků při nabíjení a vybíjení. Při jejich nabíjení a vybíjení nesmí být překročeny výrobcem stanovené hodnoty, v opačném případě dojde k poškození článků takzvanému nafouknutí. Toto poškození je ve většině případů nevratné a proto je při nabíjení Li-Pol akumulátorů třeba používat pouze nabíječe, které jsou pro tyto články určené. Jednou z nevýhod těchto akumulátorů je jejich křehkost a "zranitelnost". Obal článku je tvořen kovovou fólií, která je minimálně mechanicky odolná, díky tomu nemusí být použit pojistný ventyl jako u Ni-xx článků, ale při jejím poškození hrozí nebezpečí požáru a otravy expandujícími plyny které jsou navíc silně hořlavé. Pro bezpečnější skladování, přepravu a nabíjení je dobré používat bezpečnostní obal, který je samozhášecí.
     Pro nabíjení je třeba používat speciální nabíječky určené pro Li-xx baterie s nastaveným počtem použitých akumulátoů s funkcí srovnání napětí na jednotlivých článcích v baterii, tzv. omezovač napětí neboli balancer. Jedná se o zařízení která při nabíjení sledují napětí každého článku zvlášť a zajistí jeho srovnání na stejnou hodnotu. Při požadavku hlídání každého článku v sadě je třeba mít jednotlivé kontakty vyvedeny na tzv. servisní konektor na který se při nabíjení omezovač nebo balancer připojí.
     V současnosti se používají pro nabíjení Li-Pol baterií jen nabíječky využívající CC/CV metodu nabíjení. Začátek nabíjení proběhne v režimu CC (constant current - konstantní proud) a po dosáhnutí nastaveného napětí baterie se přepne nabíječka do režimu CV (constant voltage - konstantní napětí), po tuto dobu bude nabíječka udržovat nastavené konstantní napětí (standardně 4,2V na článek, přebití nad 4,25V by baterii zničilo a navíc by hrozil vnik požáru) a postupně začne snižovat proud až do úplného nabití baterie. Dovolený maximální proud je nejčastěji udávaný jako násobek kapacity baterie. Např. při kapacitě 5000mAh je nabíjecí proud při 1C (5000mA x 1 = 5000mA) = 5A. Pokud výrobce udává povolené nabíjení 2C může být nabíjecí proud při stejné kapacitě až 10A. Vyšší proud se kvůli životnosti článků nedoporučuje.
     Li-Pol baterie jsou velice citlivé na podvybití. Doporučuje se ukončit vybíjení při napětí 3V na článek. Jak se článek vybije pod 2,7V může dojít k jeho nevratnému poškození. Obecně platí, že by se Li-Pol baterie neměli vybíjet pod 80% kapacity. Např. z 5000mAh baterie by se mělo vybít 4000mAh a 1000mAh nechat v baterii. Maximální vybíjení proud je udáván jako násobek kapacity C baterky. Např. baterie 40C 5000mAh může byt vybíjená konstantní proud 200 000mAh = 200A, pro takové proudy je třeba mít dimenzované kabely a konektory. Li-Pol baterie jsou navrhnuté pro pracovní teplotu do 40°C (nesmí překročit 60°C).
     Li-Pol baterie mohou být uskladněné na velmi dlouhou dobu bez údržby. Standardně se uskladňují nabité na 50% kapacity (článek má mít přibližné uskladňovací napětí 3,8V, minimálně však 3,3V), pokud je však baterie nabitá na víc jak 50% bude to mít za následek trvalý pokles kapacity. Pokud baterii potřebujeme uskladnit na cca 1 - 2 dni a je nabitá na 100% je ji potřebné vybít na 80%, uskladnění na víc dní je třeba vybít na zmíněnou kapacitu 50% a ideálně umístit do chladného a suchého místa (např. v nejspodnějším části chladničky v uzavíratelném obalu).
     Funkčnost LiPol akumulátorů je, co se týče provozních teplot, množství cyklů (500 nabíjecích cyklů do poklesu jmenovité kapacity na 60%), vybíjecích a nabíjecích napětí, obdobná jako u akumulátorů Li-Ion. Ale Lithiopolymerové akumulátory lze vyrobit extrémně ploché (o tloušťce jen několik milimetrů) a v libovolném tvaru - dají se dokonce v širokých mezích formovat a ohýbat. Při plochém provedení se ochranný obvod často v přístroji umísťuje separátně.
     V porovnání s typem Li-Ion je Li-Polymer při stejné kapacitě asi o 10 až 15% lehčí, ale o 10 až 20% objemnější. Během času ztrácí kapacitu rychleji než článek Li-Ion, zato si lépe poradí s mrazem. I tak však od -15 °C začne proud dodávat "po kapkách".

     Baterie se bohužel vyvíjejí pouze velice pomalu - řeč je o dnes nejrozšířenějších Li-Ion nebo i Li-Pol bateriích a jejich Ni-Mh předchůdcích. Nejdůležitější parametr baterie je množství energie (udává se ve Wh - Watt-hodinách), kterou umí uložit na jednotku hmotnosti a objemu. Tato hodnota se u současných technologií vylepšuje jen pomalu.
     Dalším problémem současných baterií jej jejich nestabilita, která vyžaduje mnoho ochranných prvků pro zachování bezpečnosti. Riziko výbuchu vzniká při nárazech, poškození obalu a také při vyšších teplotách nebo i zkratu a dalších elektrických poruchách. I kvůli těmto rizikům jsou nyní v platnosti mnohé omezení související s přítomností baterií na palubách letadel. Na internetu najdete mnoho efektních videozáznamů hořících nebo explodujících notebooků.

     Tato technologie není nová (komerční vývoji primárních baterií na bázi oxidu stříbra se datuje od roku 1996), používá se již desítky let a vždy se vyznačovala velmi vysokou hodnotou uložitelné energie na jednotku hmotnosti i objemu. V minulosti trpěla hlavně silně omezeným počtem nabíjecích cyklů a proto bylo použití nabíjecích článků tohoto typu omezeno na silně specializované použití - například i kosmické lodě programu Apollo. Díky vylepšení materiálu zinkové anody, který omezil její negativní degradaci a použití nano částic pro stříbrnou katodu pro snížení vnitřního odporu se zdá být komerční využiti reálné.
     Nové baterie by měli dosahovat o 20-40% vyšší energetickou hustotu nežli současné baterie na bázi Lithia. Další pozitivum by mělo být rychlé nabíjení, porovnatelná životnost, počet nabíjecích cyklů a veliká bezpečnost díky použitému chemickému složení na bázi vody kdy nedochází k exotermické reakci jako u lithiových akumulátorů. Díky téměř 95% recyklovatelnosti použitých materiálů má pozitivní vliv na ekologii a se současnými cenami stříbra nebudou zřejmě nijak zvlášť dražší než současné Li-Ion a Li-Pol baterie. Největším problémem bude zřejmě nižší napětí které je jmenovitě 1,55V (maximálně 1,86V).
     Jen těžko hodnotit technologii, kterou zatím nikdo v praxi na komerčních produktech nevyzkoušel, ale radikálnější posun v technologiích pro baterie je rozhodně nutné podporovat. Bez něj bude souboj výrobců hardwaru se spotřebou neustále náročnější a zvýšení kapacity energie by rozhodně posunulo využitelnost notebooků i dalších mobilních zařízení o pořádný kus dopředu.